Dneska jsme si s polákem byli zařídit vízum. Polák je tu taky na stáži a seznámili jsme se tak, že jsem mu udělala čaj, protože polskej ponornej vařič nešel narvat do zásuvky a českej jo. Byla to jeho národní prohra.
Budovu, kde se vízum vyřizuje poznáte podle toho, že před ní stojí 200 rumunů. U plotu byl ale policajt a tomu jsem po vzoru Vítka řekla něco kouzelnýho a on nás přednostně pustil. Už ani nevím, co to bylo, ale myslím, že kdybych mu řekla, že má hezkou babičku, tak by to vyšlo nastejno, halvně aby to nebylo rumunsky.
Na zahraničním officu nikdo neuměl anglicky, takže by vyšlo nastejno, kdybych na ulici mluvila do kanálu a pak tam hodila pas. Pas vám totiž seberou a dostanete ho za tejden. Není to moc povznášející pocit bejt bez něj. Taky se musíte kvůli vízu dát vyfotit, protože potřebujete fotku. Stojí to kolem stovky (4 fotky) a já na fotce vypadala, jako že to tu rozstřílím. Usmála jsem se, až když to paní zmáčkla, ale dalo by se říct, že jsem si chvilkama povědomá.
Po tejdnu mi vrátili pas s vízem, co vypadá spíš jako záznam, že jsem něco provedla. Neplatila jsem nic, což je podezřelý. Paní mi dala pas a já myslela, že bude chtít chechtáky. Tak jsem na ni tak zvídavě koukala, protože ona umí jenom tatarsky. Když uplynulo 10 minut koukání, nakreslila jsem na papírek peníze. Ona řekla "nu", tak jsem šla. Bylo zrovna šest, tak jsem šla na mši poděkovat do kostela za to vízum. Kázání bylo v maďarštině, takže kdyby ta paní za mnou nezpívala tak krásně falešně, byla by to skoro nuda. Možná i proto, že jsem seděla za sloupem.
V rohu katedrály byla hrozná fronta u takový budky. Vypadalo to jako fronta na hajzlík, ale byla to asi zpovědnice, protože lidi co vycházeli nevypadali tak šťastně, jako vypadaj, když vycházej ze záchoda. Pořád jsem tu budku sledovala, protože mě zajímal ten člověk, co vám řeší problémy. No a vyšel takovej miniaturní černej rumun.